V osmdesátých letech minulého století bylo 56 namibijských dětí vychováno v socialistickém Československu. Speciální vzdělávací program namibijského osvobozeneckého hnutí SWAPO a Komunistické strany Československa měl za cíl vychovat z dětí novou generaci politicky uvědomělé elity.
Tento politický experiment ztroskotal začátkem devadesátých let v důsledku zásadních politických změn v obou zemích. Děti byly bez ukončeného základního vzdělání a bez jakékoliv jazykové a psychologické přípravy nuceně přesídleny do Namibie, kde se nedokázaly kulturně adaptovat. Dokumentaristé pátrali po stopách dnes již dospělých namibijských dětí a sledovali jejich osudy jak v Namibii, tak v České republice po dobu tří let. Černí Češi dodnes zůstávají uvězněni ve vzpomínkách na idylické dětství prožité v Československu, které považují za svůj pravý domov.
Saima je namibijská Češka, svobodná matka, dcera padlého válečného hrdiny, která po návratu z Československa do Namibie prožila velmi těžké dospívání na vesnici. Poté, co ji zemřela matka, se Saima ocitla v rodině strýce, která ji přijala špatně. Po několika neúspěšných pokusech o útěk ji rodina označila za posedlou démony a donutila podstoupit očistný rituál u tradičního léčitele. Saima, která na život v Namibii nikdy nepřivykla, se stále více toužila vrátit do České republiky, kterou považovala za svůj jediný domov. Její celoživotní sen, začít nový život v České republice a znovu se setkat se svou českou adoptivní rodinou z Prachatic (Hadovi), se po 28 letech naplnil. Saima přijela spolu se svým někdejším spolužákem Nepolem v červnu 2019 do České republiky, setkala se se svou prachatickou rodinou a pracuje jako pekařka v Benešově. Film sleduje konfrontaci jejích vzpomínek, snů a očekávání s realitou. Její rozčarování z života v České republice a především pak její zkušenost s vážným rasově motivovanýmm útokem ji postupně zbavuje všech iluzí a pocitu bezpečného domova.
Nepolo je namibijský Čech, syn “tate Nujoma” – označovaného za otce všech namibijských dětí v Československu. Po odjezdu z Československa žil na malé vesnici na severu Namibie, kde ho vychovávala babička (matka jeho otce). Nepolo si k ní vytvořil silné citové pouto, které trvá dodnes. V Namibii se živil příležitostně jako elektrikář, vedl soukromý bar a pekárnu. Nepolo se cítí být hrdým Čechem, trápí ho, že téměř ztratil znalost českého jazyka. Jeho celoživotním snem bylo vrátit se do České republiky, vychovat tam své dvě děti a pracovat jako elektrikář. V červnu 2019 se mu to podařilo, vrátil se do Prachatic, kde jako dítě vyrůstal. Pracuje zde v německé firmě na výrobu elektro cívek a potkává spoustu starých i nových přátel. Ve volném čase hraje fotbal nebo jezdí za svým bývalým trenérem Jardou na jeho chalupu. Každé Vánoce tráví pravidelně se svým otcem a dětmi v Namibii. Letos se Nepolo plánuje oženit a přivést svou namibijskou manželku i své děti do Prachatic. Českou republiku považuje za svůj domov.
Penny je namibijská Češka žijící v chudinské čtvrti Katutura v hlavním městě Namibie. V současnosti pracuje jako zdravotní sestra na soukromé psychiatrické klinice. Penny je velmi přátelská a někdy až příliš starostlivá a úzkostlivá v péči o ostatní, proto si také v Československu vysloužila přezdívku “babička”. Po návratu do Namibie se Penny ocitla na vesnici, v pěstounské rodině, která ji nepřijala dobře. Bití, strádání a nepochopení ji málem dohnalo k sebevraždě. Naštěstí ji adoptovala bývalá namibijská vychovatelka Rosalie, která s dětmi pobývala v Československu. Penny se přestěhovala do Windhoeku, kde se znovu setkala se svými spolužáky z Československa – ty dnes považuje za svou jedinou “rodinu”. Penny se dlouho nevzdávala snu najít svou pravou matku, kterou si matně pamatovala z utečeneckého tábora v Angole. Po několikaletém pátrání ji našla, avšak vážně psychicky nemocnou v důsledku válečných traumat, které prožila. Penny hovoří plynně česky a cítí se být Češkou. V České republice studovala několik let medicínu v Plzni na 2. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, studia bohužel nedokončila. Stále hledá vhodné podmínky pro svůj návrat do České republiky, kde by chtěla pracovat jako zdravotní sestra.
Kauna je svobodný, bezdětný namibijský Čech žijící v pronajatém plecháči v chudinské čtvrti hlavního města Namibie, kde se živí jako příležitostný dealer marihuany. Kauna je vtipálek, snílek, outsider a tak trochu podivín, který se uzavírá do svého světa českých pohádek, filmů a plakátů nahých bělošek, které, jak věří, ho ochrání před africkým čarodějnictvím. Má silný spasitelský komplex, snaží se pomáhat bělochům v Namibii, kteří se ocitli v chudobě. Kauna má vlastní životní filosofii založenou na nepřerušovaném poslechu hudby Michaela Jacksona, rituálním kouření marihuany a pravidelné konzumaci ohromného množství mléka. Kauna se udržuje ve skvělé tělesné kondici pravidelným posilováním. Tyto sportovní návyky získal v Prachaticích, když navštěvoval lyžařský a vodácký kroužek pod vedením trenéra Jardy. Dráhu vysokoškolského studenta v České republice na přelomu tisíciletí nezvládl. S běžnými Namibijci, které nazývá “domorodci”, se příliš nepřátelí. Kauna je samotář a individualista, který ale neodmítne účast na setkání namibijských Čechů, kde ostatní baví plynulou slangovou češtinou.
Nangula je stále usměvavá namibijská Češka žijící dlouhodobě v Londýně, odkud se pravidelně vrací do České republiky, kterou považuje za svůj domov. Její cesty směřují především do Bartošovic, kde navštěvuje svou nejlepší kamarádku z dětství Janu a její rodinu. Nangula se při návratu do zámku v Bartošovicích, kde jako malá vyrůstala, rozvzpomíná na šťastné, ale i neštastné dny, které tam prožila. Nezdráhá se veřejně hovořit o šikaně a sexuálním zneužívání dětí ze strany namibijských vychovatelek v Československu, traumatech, které v sobě zpracovává dodnes. Nangula zanedlouho po návratu do Namibie dostala příležitost studovat na vysoké škole v České republice. Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a nastoupila zde také dráhu učitelky na prvním stupni základní školy. Nakonec ji však osud nasměroval na dráhu modelingu a herectví, kterému se v Česku několik let věnovala. Stejně jako ostatní, má své srdce tam, kde žijí její vzpomínky z dětství.
Joe je bohatý a úspěšný namibijský Čech, který pracuje na severu Namibie pro Úřad namibijského prezidenta, kde má na starosti agendu pomoci lidem se zdravotním postižením. Českou republiku považuje za svůj domov, avšak neskrývá rozčarování ze současné xenofobní české společnosti, která ho během studií na vysoké škole v Českých Budějovicích nepřijala za Čecha, kterým se cítí být. V současnosti žije ve vlastním domě na severu Namibie, kde vychovává svou tříletou dceru Růženku. Okruh jeho nejbližších tvoří bývalí spolužáci z Československa, se kterými chodí na pivo, s ostatními Namibijci si příliš nerozumí. Dlouhou dobu mu trvalo, než si po dlouhém odloučení našel cestu zpět ke své matce, nikdy k ní však emocionálně nepřilnul. Do České republiky se touží vrátit, má zde spoustu kamarádů, se kterými udržuje vztahy skrze sociální sítě.
Ndeshi je namibijská Češka, úspěšná modelka, která žije dlouhodobě v České republice spolu se svými třemi dětmi a českým přítelem. Ndeshi je dcerou jedné z namibijských vychovatelek, která děti doprovázela do Československa. Dodnes jí trápí, že se o tom dozvěděla až po návratu do Namibie v roce 1991, neboť její matka musela z politických důvodů jejich příbuzenské pouto celých sedm let tajit. Měla být matkou všech dětí, tak zněl rozkaz. Ndeshi se cítí být “NamCzech”, tedy napůl Češka a napůl Namibijka. Ndeshi je přátelská a solidární, snaží se pomáhat nejen bývalým spolužákům, kteří dnes žijí v chudobě v Namibii, ale také namibijským dětem sužovaných chudobou.
Boro, vlastním jménem Aupapa, je Afričan s českými kořeny, bojovník za pravdu, který se nebojí. Už jako malé dítě šplhal do velkých výšek vzrostlých borovic, za což si vysloužil od ostatních přezdívku „Boro“ – tu přijal za své pravé jméno, které používá dodnes. Po návratu do Namibie vyrůstal Boro v Usakos se svou nemocnou matkou, která ho bila. Proto se také rozhodl utéct do hlavního města, kde žil několik let na ulici. Začal se živit jako dealer marihuany, postupně se z něj stal významný politický aktivista bojující za práva exilových namibijských sirotků, a také za legalizaci marihuany v Namibii. Za své politické názory byl v Namibii nejednou uvězněn. Ačkoliv Boro neměl na rozdíl od ostatních spolužáků možnost dokončit základní školu a pokračovat ve studiích, nikdy se dalšího vzdělávání nevzdal. Jako samouk hodně četl, studoval historii a politiku Namibie, aby se později stal jedním z největších veřejných kritiků politiky SWAPO. Jeho milovaným koníčkem jsou šachy, vychovává čtyři dcery.
Černí Češi i po více než 30 letech svého života stráveného v Namibii cítí silnou přináležitost k České republice, kterou považují za svůj domov. Většina z nich stále hovoří českým jazykem, či mu alespoň rozumí, udržují české zvyky, tradice a evropský životní styl. Členové skupiny se pravidelně scházejí, ať spontánně, či formou každoročních oficiálních setkání organizovaných Velvyslanectvím České republiky v JAR.
Černí Češi s oblibou sledují politické i kulturní dění u nás a jejich životním snem je podívat se zpět do země, kde vyrůstali. Skupina v současné době mimo jiné usiluje o to, aby byla jejich exilová historie součástí národní paměti a aby byli jako potomci významných válečných veteránů a národních hrdinů boje za nezávislost Namibie odškodněni a sociálně rehabilitováni.
23. 4. 2022
Přijeli do tehdejšího Československa, aby se ve své vzdálené vlasti stali později elitou. Chodili zde do škol a češtinu přijali za svůj jazyk. Po pádu železné opony se ale 56 dětských válečných uprchlíků z Namibie muselo vrátit do Afriky. Jejich osudy mapovala afrikanistka Univerzity Palackého v Olomouci Kateřina Mildnerová a vznikl o nich i dokumentární film. Rozhovor naleznete v plném znění zde
22. 4. 2022
Dokumentární film Černí Češi míří do Plzně, kde film po své premiéře v Olomouci rozezní i sál kina Beseda už v 19:00. Kapacita míst v sále je omezená.
4. 4. 2022
Černí Češi je nový dokumentární film režiséra Martina Mullera na námět knihy Kateřiny Mildnerové, který mapuje neobyčejné osudy namibijských dětských uprchlíků, kteří vyrůstali v socialistickém Československu, odkud byli po pádu Železné opony vysídleni do Namibie. Celovečerní snímek Univerzity Palackého v Olomouci koprodukovaný Českou televizí, bude mít slavnostní premiéru na Mezinárodním festivalu populárně-vědeckých filmů Academia Film Olomouc ve Vlastivědném muzeu Olomouc 28.4.2022 v 20:00. https://afo.cz/en/home/
30. 3. 2022
Kde domov můj? Česká hymna obsahuje motiv hledání a nacházení domova. Ten v bývalém Československu našlo více než sto namibijských dětských válečných uprchlíků z Angoly, kteří zde byli přijati na výchovu a vzdělání jako výraz internacionální pomoci SWAPO, osvobozeneckému hnutí bojujícímu za nezávislost Namibie. Velké světové dějiny - pád Železné opony, konec komunistického režimu v ČSSR a získání nezávislosti Namibie - však vedly k nucené relokaci dětí do Namibie, jejíž jazyk ani kulturu pořádně neznaly. Ze dne na den se ocitly na africkém venkově v neznámých rodinách. Tato kniha rekonstruuje dosud neznámou historii této skupiny "Afročechů", snaží se porozumět komplexnímu fenoménu formování jejich kolektivní paměti, identity a pojetí domova. Ten jim však neustále uniká a rozbíhá se někde mezi ČSSR, kde prožili své dětství, Českou republikou, kde je jim odepíráno češství, a Namibií, kde nyní většina z nich žije.
Informace o knize:
Kateřina Mildnerová
Černí sokoli. Pohnuté osudy namibijských dětí vychovaných v Československu
Praha, Nakladatelství Lidové Noviny, 2020.
ISBN: 9788074227448
1. 4. 2022
Cestování nám umožňuje pochopit jinakost,
říká afrikanistka Kateřina Mildnerová.
29. prosinec 2021, Větrník - Host ve studiu
Rozhovor Marková, Český rozhlas Olomouc. Rozhovor najdete na adrese:
https://olomouc.rozhlas.cz/cestovani-nam-umoznuje-pochopit-jinakost-rika-afrikanistka-katerina-mildnerova-8649924
Režisér dokumentárního filmu je vedoucí Audiovizuální produkce Univerzity Palackého v Olomouci. Vystudoval film a divadlo na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracoval v ČT jako dramaturg, později přešel do Studia Velehrad Olomouc. Debutoval celovečerním snímkem Hranice stínů (1996), je autorem řady sociálních reklam a TV dokumentů - Taky jsem se tady narodil (1999) a Kostel světla (2000). Jeho poslední film, který vznikl v koprodukci ČT, je filmový dokument o amerikanistovi a emeritním rektorovi UP Josefu Jařabovi (2019).
Autorka námětu a scénáře dokumentárního filmu je kulturní antropoložka působící na Katedře sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Univerzity Palackého v Olomouci. Věnuje se dlouhodobě antropologickým výzkumům v subsaharské Africe a je autorkou několika odborných i naučně populárních knih. Její poslední kniha Černí sokoli (2020) se věnuje tématu namibijských dětí v Československu.
Hlavní kameraman filmu je absolventem žurnalistiky v Olomouci a audiovizuální tvorby v Opavě. Jeho největší vášní je cestování spojené s natáčením. Je bývalým externím kameramanem České televize. Od roku 2013 se věnuje tvorbě reklamních děl, krátkých filmů a hudebních videoklipů.
Zvukař dokumentárního filmu působí od roku 2011 jako zvukař, skladatel a sound-designer na filmových, divadelních a dalších projektech. V současné době pracuje jako zvukař na Univerzitě Palackého v Olomouci. Ve volném čase se věnuje hudbě, práci se dřevem, D&D, knihám a tvorbě videoher.
Asistent produkce, druhý kameraman a občasný zvukař dokumentárního filmu pracuje jako produkční na Audiovizuální produkci Univerzity Palackého v Olomouci. Věnuje se aktivně divadelní performance a improvizaci.
Vedlejší kameraman dokumentárního filmu vystudoval kulturní antropologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Během studií začal naplno rozvíjet svůj celoživotní zájem o audiovizuální tvorbu. Ve své tvorbě a při práci s klientem i herci uplatňuje antropologické poznatky. Od roku 2021 se věnuje vlastní video produkci reklamních videí, reportáží a krátkých propagačních filmů.
Jednotlivci i firmy mohou v současné chvíli podpořit namibijské Čechy třemi způsoby – nabídnout finanční pomoc na realizaci konkrétních projektů, nabídnout pomocnou ruku (bezplatné služby pro namibijské Čechy) anebo přispět materiálním darem do sbírky.